Ahoj. Jsem Minda. Tohle jméno jsem dostala v největším kočičím útulku v New Yorku. Narodila jsem se toulavé kočce. Hned co mě a mé sourozence opustila, našel nás pán, který tady v útulku pracuje a odvezl nás sem. Moji sourozenci se docela rychle odstěhovali k různým lidem. (Představte  si, jedna moje sestra dokonce uspěla v soutěži krásy koček. To bylo kolem toho humbuku: „Dlouhosrstá kočka Izzy vyhrála světovou soutěž kočičí krásy. No, jen se přesvědčte, není nádherná??!!“  hlásali v novinách i v televizi. Dokonce dostala hromadu toho nejlepšího kočičího žrádla. Jen mě trochu mrzí, že si na mě ani nevzpomněla.) Já jsem trochu stydlivá a tak jsem se vždycky krčila v koutě. Snad proto tady jsem už skoro 2 roky. (Jo a k těm novinám: Já sama noviny nedostávám, jen občas nakouknu přes rameno nočnímu hlídači. Vím, že se to nedělá, ale co dělat celé dny v tom nudném útulku? )

Jak už jsem řekla, jsem v útulku už druhým rokem, takže už jsem dospělá kočka. Mé největší přání je zažít ten pocit, kdy by mě měl někdo rád. Každý den se dívám na ty šťastné tváře nových páníčků i jejich mazlíčků.

Až jednou se to stalo. Bylo to na podzim. Listí už bylo opadané, venku foukal vítr, každou chvíli přišel studený déšť. Ležela jsem schoulená ve svém kotci. A pak přišla ONA! Vlastně mě probudil hlasitý rozhovor mezi hlídačem a tou paní: „… a pro koho ta kočička bude?“ „ No, pro mou dceru. Má narozeniny a kočičku si už dlouho přeje. Strašně by chtěla dlouhosrstou…“ „ Jednu krásnou tady máme. Je trochu stydlivá, ale když si trochu zvykne, tak je moc přítulná. Leží támhle v tom kotci. Jak se Vám líbí?“ „Ta je krásná. Dcerka bude mít radost“.

Koukaly jsme se s novou paničkou na sebe. Docela ochotně jsem přelezla do krásné, prostorné přepravky. Jely jsme autem asi půl hodiny. Jízda autem mě trochu ukolébala a tak i přes počáteční vzrušení jsem na chvilku „odpadla“.

Probudila jsem se v krásném domě. Všude to krásně vonělo. Má přepravka byla pootevřená. Nevěděla jsem, jestli smím jít ven, ale byla jsem natolik zvědavá, že jsem prostě musela….

Na stole stál krásný dort. Bylo na něm napsáno „Happy Birthday, Mona“…. Tak moje nová kamarádka se jmenuje Mona a má „narozky“. Dlouho se nic nedělo. Čekala jsem, až bude oslava a uvidím Monu a nakonec jsem z toho všeho napětí zase zalezla do své boudičky a usnula.  Ani jsem si nevšimla, že mě i s boudičkou přenesli do kouta pod stůl a schovali pod deku.

Chvilku na to se ve dveřích objevila asi 11-ti letá holka. „Jé, mami! Ahoj! Ty už jsi doma! Nečekala jsem tě tady! Říkala jsi, že přijdeš později!“ „Nakonec jsem to stihla. Všechno nejlepší k narozeninám, Mono! Mám pro tebe dárek – hledej…“

Najednou mě oslnilo světlo. Teď konečně jsem spatřila holčičku v růžových šatičkách. Vzala mě do náruče.  „Jmenuje se Minda“. A v kuchyni má svou misku, pelíšek, záchod i nějaké hračky… Utíkej jí dát něco dobrého, určitě už má hlad!“

Můj svět se úplně změnil. Mona mi krmila samými dobrotami, spala jsem v teplém suchém pelíšku, mohla jsem běhat po celém domě a občas mě vzali i na procházku… S Monou jsme si často hráli. Měla jsem jí moc ráda. Moc hezky se o mě starala. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo, že mě každý týden koupala. Šampón se mi vždycky dostal do očí, strašně to štípalo a pálilo… Mokrý kožich, no hrůza… A pak ještě to rozčesávání… Hrůza povídat…

Jednou, bylo to na konci zimy, jsem zase zaslechla: „Tak. Půjdeme se koupat…“ Chtěla jsem se schovat, ale Mona mě vzala a odnesla mě do koupelny. Hlasitým mňoukáním jsem jí dávala najevo, že se mi to opravdu nelíbí, ale bylo to marné. Mona mi celou osprchovala a na hlavu mi dala hromadu šamponu. Samozřejmě, že se mi dostal do očí. Pálilo to, štípalo to, hrůza. Musela jsem utéct. Všimla jsem si pootevřeného okénka. Jeden skok a byla jsem na střeše. Sjela jsem až k okapu a pak přeskok na strom a dolů, pryč… Ani jsem se nerozhlédla a skočila jsem na silnici. Kličkovala jsem mezi auty, která brzdila a troubila… „Uf“. Už jsem na druhé straně. Poohlédla jsem se. Viděla jsem Monu se slzami v očích, jak se za mnou dívá z okénka v koupelně. Na sekundu jsem zapochybovala, zda se nemám vrátit. „Ale ne, zase by mě koupala a česala… Raději rychle pryč…“

Po pár dnech jsem byla úplně vysílená. Měla jsem hlad, kožich jsem měla celý špinavý, chlupy zacuchané a něco mě v nich strašně kousalo. Byla mi zima a už dlouho jsem se nevyspala. Trápilo mě špatné svědomí a stýskalo se mi po Moně. Určitě na mě myslí. Všude po okolí byly rozvěšené letáky s mojí fotkou (teda teď by mě podle ní nikdo nepoznal…).

Rozhodla jsem se, že se vrátím. Seděla jsem před dveřmi do domu jak hromádka neštěstí. Mokrá, špinavá, hladová… Opatrně jsem zaškrábala. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Mona. „Mami, Minda se vrátila!!!“ Skočila jsem Moně do náruče. „Pojď, osuším tě a dám ti něco dobrého, musíš mít hlad.“ „Měla jsem o tebe veliký strach. Už tě nebudu tak často koupat, promiň…“  Najedla jsem se a protože mě kožíšek kousal, odvedla jsem Monu ke koupelně. Dala jsem jí jasně najevo, že dneska její koupel potřebuji. Mona mě velmi opatrně vykoupala šamponem proti blechám, vyfénovala a  rozčesala dlouhé chlupy. Zase jsem byla krásná. Byla jsem moc ráda, že jsem zase doma.

Od mého návratu uplynuly asi 2 týdny. Ležela jsem ve svém pelíšku. Mona seděla u svého psacího stolu a psala si do deníčku Minda and Mona BEST FRIENDS FOR EVER....Tedy nemám  ponětí, co to znamená, ale nemůžete mi vyčítat, že ráda ČTU….